Hana Cermonová po devíti letech končí své zastupitelské angažmá v Děčíně

Nejdřív dvacet let učila na střední průmyslové škole, potom vstoupila do politiky. V její gesci bylo školství, sociální oblast, kultura a cestovní ruch. Iniciovala evropské projekty na rozvoj vzdělávání a podporu pedagogických týmů základních a mateřských škol v Děčíně. Z jejího podnětu se uspořádaly kroky v řadě oblastí a vznikly tak koncepce prorodinné politiky, vzdělávání, podpory škol s vyšším počtem dětí se ztíženými životními podmínkami, kulturní plán a koncepční rozvoj cestovního ruchu. Na letošním zářijovém zastupitelstvu ohlásila konec ve své funkci zastupitele.

Hanko, když se ohlédneš za těmi roky na děčínské radnici, jaký je to pocit? 

Naplnění. Až po okraj. Mám vždycky to štěstí, že z každého svého působení odcházím s pocitem, že jsme hodně věcí dokázali, hodně jsem toho prožila a je na čase jít o dům dál. Co se nepovedlo, a to se najde vždycky, bude muset řešit další garnitura. Ale to ohlédnutí za prací na magistrátu vůbec není špatné – poznala jsem spoustu zajímavých, schopných a kreativních lidí v celém městě. Hodně jsem se toho naučila a posbírala mraky zkušeností, a to prakticky u každého problému, který jsme řešili. Dneska z toho mnohonásobně čerpám.


Jaké okamžiky pro tebe byly nejtěžší?

No, nebylo jich málo. Politika není o tom přijít do vedení a něco lusknutím prstu změnit. Jde především o schopnost přesvědčit své kolegy, že vámi navrhovaný problém, nějaké zlepšení či postup je prioritou. A najít řešení. A hlavně všechno analyticky podložit pro sebe i ostatní. A na téhle cestě se stává, že ten vámi vybudovaný konstrukt na konci zkrátka zapadne a nenajde podporu. Takže někdy jindy a znova.

A nejhorší to samozřejmě bylo na začátku. Ocitla jsem se na dálnici a chvíli trvalo, než jsem v plné rychlosti naskočila. 

A pak asi ta pokroucená politika. Kdy se něco domluvilo a pak se stranicky věci ohýbaly jinam. Na to nemám žaludek.


Na co naopak vzpomínáš ráda?

Na všechno vzpomínám ráda. Bavilo mě to! Bylo to někdy vyčerpávající, ale paráda! Pocit, že něco klaplo, třeba celková obnova bynovské školy, to je euforie! Hezkou stránkou té práce jsou i svatby a vítání občánků. Mnohokrát se mi stalo, že jsem oddávala své bývalé studentky a studenty, kteří se ke mně s láskou hlásili, a já jim pak říkala: „Vy se mě prostě nezbavíte. Nejdřív jsem vám dávala pětky, pak jste u mě odmaturovali, oddala jsem vás a teď vám ještě vítám občánka!“

A taky předávání různých ocenění, když jsem i uvědomila, co dobrovolnické práce a schopných lidí u nás máme. To byly chvíle, kdy jsem byla na Děčín pyšná.


Tvá nová pozice na tebe čeká mimo Děčín, vracíš se zpět přímo do školství, už se ti stýskalo po školním prostředí? 

Vlastně stýskalo. Tam má život jasnější pravidla a vzdělávání je proces, který zřetelně postupuje a na konci je nepopiratelný výsledek. A kantoři a děti mají zpravidla smysl pro humor. Jak o tom přemýšlím, vždycky jsem cítila, že mám k těm školám a jejich ředitelům a ředitelkám nejblíž. I od nich jsem se toho hodně naučila a někteří z nich jsou mi oporou pořád a za to moc děkuji.


Bylo to těžké rozhodování?

Odejít jinam? Ne. Život je cesta a já se nerada šourám. Potřebuju tempo a lidi a zážitky a radost a nové mety hodně na obzoru. Baví mě to. A ředitelování Masarykovy základní školy v pražské čtvrti Újezd nad Lesy jsem si vybrala záměrně, je to jedna ze dvou největších škol v Praze, takže hezká výzva. Do Děčína se moc ráda vracím, těším se na děti a na kamarády, užívám si zase ty návraty. 

 

A co prožíváš v Praze?

Maximální upgrade. Startujeme spoustu procesů, které jsem se naučila, přijala jsem mladé lidi, takže začínám zase něco nového a já se přiznám, že jsem jako ryba ve vodě. A taky trochu učím. Je to návrat a další dobrodružství zároveň…


Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů v další životní etapě! 





Nahoru
© VOLBA PRO DĚČÍN 2018